Další srovnávačku absolvují dvě poměrně známé evropské kapely, které kromě skutečnosti, že v jejich čele stojí výrazná frontmanka doposud nespojovalo zhola nic, ovšem dnes se zdá, že zejména díky popové chytlavosti novinek obou formací bude srovnání proveditelné. Zatímco GUANO APES leželi sedm let u ledu a jednotlivý členové se buďto rozprchli do různých projektů, nebo budovali svou sólovou kariéru (Sandra Nasic), tak WITHIN TEMPTATION se po krůčcích propracovávali stále blíže obecně přijatelnému rockovému mainstreamu. Jak si tedy povedou letošní novinky obou kapel? Přednost mají dlouho spící GUANO APES s jejich překvápkem „Bel Air“.

Po vizuální stránce oceňuji, že v minulosti příliš hubená Sandra přibrala nějaké to kilo, které přispělo k jejím současným dokonalým tvarům, stejně jako skutečnost, že odhodila všechny ty plandavé tepláky a mikiny. Už jenom to naznačovalo změny. Fanoušci adrenalinového sportovního vyžití dozajista znervózněli, stejně tak jako všichni, pro které byl před dekádou chytlavý crossover těchto Sasů směrodatným ukazatelem moderního hudebního vkusu. Musím říct, že mezi tuto skupinu lidí jsem se nikdy nepočítal, byť uznávám, že právě GUANO APES před lety ovlivnili celou řadu tuzemských amatérských kapel, které rázem zjistily, že mít v čele vitálně působící zpěvačku se prostě nosí.

„Bel Air“ mě (jako odpůrce nu-metalové sporty stylizace) od prvního momentu pozitivně šokovalo, protože když se v úvodní „Sunday Lover“ na synthy podkladech rozezněla zvonivá osmdesátková kytara a skladba poháněná nezvykle rovnou rytmikou spěla do chytlavého refrénu, bylo jasné, že došlo k podstatným změnám. Změnám nasměrovaným k popu, chytlavosti a přímočarým melodiím. Sandru na novince sotva kdy uslyšíte zařvat. Musel jsem se několikrát přesvědčit, že skutečně poslouchám nové album GUANO APES, protože tahle verze „milujeme BLONDIE“ nemá s minulostí německé kapely vůbec ale vůbec nic společného. Náklonnost k osmdesátým letům stvrdí rovněž pilotní singl „Oh What A Night“, což je další skvěle šlapající song, útočící na první signální. Při poslechu dalších skladeb, mnohokráte opatřených doslova tanečním rytmem, však počáteční nadšení pozvolna opadává, protože kromě příjemně popové stylizace a synťákové nablýskanosti deska ukazuje i svou stinnou stránku, kterou je brzká oposlouchatelnost. Neříkám, že jde o nepovedenou nahrávku a už vůbec ne o nejlepší album GUANO APES (tou nadále zůstává dvojka „Don´t Give Me Names“), zkrátka a dobře - v jinakosti „Bel Air“ dokážu najít určité klady a hodnoty. Jinak jde samozřejmě o desku ( v kontextu současné evropské scény) pouze velmi lehce nadprůměrnou.

WITHIN TEMPTATION na své novince sebevědomě rozvíjejí vše, co již naznačili předchozími alby. Od symfo-metalových počátků se totiž čím dál tím více vzdalují. Přednost mají písně vystavěné na výrazných melodiích a mohutných klávesových aranžích, které skladby vystýlají pěkně měkoučkým a pohodlně poslouchatelným baldachýnem. Album „The Unforgiving“ však doprovází i koncepční příběh, ke kterému existuje jak komixové zpracování, tak řada videí. Jednou věcí si však nejsem jistý a sice, zdali něco jako filosofická platforma psycho-sociálního konceptu o „dívce-pomstitelce“, která trestá ty, kteří se dopouštějí špatných skutků, je to pravé ořechové pro album stavící na bezprostřední chytlavosti, navíc balancující na tenké hraně mezi okázalým poprockem a kýčem. Mě osobně tyhle nadstavby nikdy nezajímaly, stejně tak, jako mě nezajímají kamery umístěné kapele doslova za prdelí (autor naráží na vymoženosti, které kapela poslední rok přichystala pro fanoušky). Podstatné pro mne byly vždy skladby, nikoliv skutečnost, že jsem k interpretovi tak nějak blíže.

Stejně jako tomu bylo v případě GUANO APES, rovněž Holanďané staví na vlivech popové kultury osmdesátých let. Ovšem zde můžeme říct, že to dělají jaksi kompatibilněji s jejich předchozí metalovou tvorbou. Na „The Unforgiving“ je nějakých devět potencionálních singlů a každá ze skladeb má ambice líbit se na první poslech. Většina z nich je však postavená na podobném schématu, kdy dramatickou sloku plnou orchestrace střídá bridž a následné refrénové tsunami smýká s posluchačem takovým způsobem, že se dotyčný (již řádně opilý všemi čarokrásnými melodiemi) rázem ocitá mimo sebe, tančící někde ve vzdušných zámcích.

Album naplněné rajským plynem a tím nejsladším bombastem jaký jsem dosud slyšel má však kromě kladu v podobě mnoha chytlavých momentů i svou odvrácenou stránku. Není zde totiž žádný prostor pro vydechnutí. WITHIN TEMPTATION do posluchačů pumpují jednu hymnu za druhou a ten nemá dostatek prostoru pro uspořádání si svých vjemů. Výsledkem je skutečnost, že si zkrátka není schopen po poslechu „The Unforgiving“ vybavit příliš odlišností a momentů, které by se z celé té „sterilní nádhery“ nějak vyjímaly. Zkuste si představit skladbu „Amaranth“ z poslední desky NIGHTWISH a vynásobte jí jedenácti a dostanete novinku WITHIN TEMPTATION. Materiál na „The Unforgiving“ je totiž natolik atraktivní a hitový, až sám sobě ubližuje. Z mého pohledu jde však o album silnější než je valná většina předešlých a to říkám jako posluchač, který nikdy neujížděl na hudbě ze světa čarokrásných fantasií.

V konečném zúčtování, mezi druhdy důraznými GUANO APES, kteří nyní popírají pojem crossover jak jen mohou, a bombastickými WITHIN TEMPTATION, je jasné, že v rámci vlastní diskografie nahráli lepší desku Holanďané. Obě kapely dnes spojuje příklon k chytlavosti, k prvoplánovosti a popu, zřejmé je rovněž ovlivnění osmdesátými lety. Pojetí GUANO APES je mi bližší, realističtější, ale na druhou stranu musím uznat, že více kvalitních skladeb letos dodali WITHIN TEMPTATION. Paradoxně tak dochází k situaci, kdy více bodů dávám kapele, na jejíž koncert bych nikdy nezašel, zatímco méně dostane formace, kterou jsem již živě viděl a i nadále o návštěvě jejich vystoupení uvažuji.

GUANO APES - Bel Air: 6,5/10
(Sony Music, 2011; www.guanoapes.org)

WITHIN TEMPTATION - The Unforgiving: 7/10
(Sony Music, 2011; www.within-temptation.com)